e/GAMING/

T34

T34/76
Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, který by měl nahradit tanky řady BT (tank). Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový koloový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě kontrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena nekompetentními architekty Rudé armády, maršály, Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Tank A-32, přejmenovaný na T-32 tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik.

T34/85
V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby nafoukl závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34. První verze tanku byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, označují se tedy jako T-34/76. Nutno říci, že jde o poněkud různorodou skupinu s mnoha rozličnými úpravami a odlišnostmi pokud šlo o výrobní technologii. V roce 1943 byla zahájena produkce tanků vyzbrojených 85 mm kanónem, které měly představovat reakci na nové německé tanky typů Tiger a Panther, které starý T-34/76 vysoce překonávaly. T-34/85 představoval adekvátní reakci, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.

První dva tanky typu T-34/76 byly vyrobeny v lednu roku 1940. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicměné i tak došlo k další ztrátě času. Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení operace Barbarossa asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním okruhům, kde posléze čelily vpádu Osy. Nečinily tak příliš úspěšně, nutno však podotknout, že to nebylo zrovna jejich vinou. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů operace Barbarossa byly ruské tankové formace ze západních okruhů prakticky zcela vyhlazeny. Totéž potkalo i moderní stroje typu KV a T-34, navzdory jejich obrovské technické převaze nad stroji nepřítele.

Zároveň však nabíhala výroba v továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12520 strojů, v roce 1943 asi 15700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 3000 T-34/76 a 11 800 strojů T-34/85 a v roce        1945 12 500   strojů T-34/85 (z toho asi 7330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940-1945 přes 50000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4500 strojů.

Jak již bylo řečeno, v době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz-I, Pz-II, Pz-35(t), Pz-38(t) a Pz-III s 37mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové tanky typu Pz-III s 50mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz-IV, vyzbrojené krátkým 75mm kanónem a útočná děla Stug-IIIa-d, které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí údajně i čelní. Bohudík se nejdříve musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky vedly ve vedlejších parametrech, technice a její kvalitě (všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly poněkud spolehlivější). Na druhé straně, zpočátku tyto diference v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí zas až tak velkou roli. V roce 1941 T-34 prostě neměl soupeře.

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků typu Marder (kuna) a první tanky typu Pz-IV s dlouhým 75mm kanónem, čímž získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz-III dostaly dlouhý 50mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně dařilo zvyšovat počet těch s vysílačkou a vylepšovat jejich sekundární struktury, ale některé německé stroje se dostávaly nebezpečně blízko.

V roce 1943 se na frontě objevila již celá řada strojů s nimiž se T-34/76 mohl měřit jen stěží. V prvé řadě šlo o těžký tank Tiger (který byl ovšem trochu jiná třída) a střední tank Panther, který T-34 výrazně překonával zejména v přesnosti a účinnosti děla. Také se objevila již celá řada německých stíhačů tanků druhé generace, které již byly s to snést přímý střet s tanky T-34. Odpovědí sovětské válečné výroby byl tank T-34/85, který představoval odpovídající reakci. Vášnivý spor o to, který tank byl lepší, zda Panther nebo T-34/85, je dlouholetou zábavou obdivovatelů tankové techniky a rozhodnout jej víceméně nelze, neboť oba tanky byly určeny k trochu jiným úkolům a vzhledem k tomu se také profilovaly jako lepší či horší v různých parametrech.

Pro zajímavost dodávám, že dnešní moderní tanky, od M1A2 Abrams, přes něměckého leoparda, po ruské T90, či jiné moderní tanky, se vyrábí podle základu tanku T34. Jak jsem psal na začátku, ztoho důvodu jde o nejrevolučnější tank v historii lidstva.

Takže, tank T34 se ve hře objevuje ve verzi T34/85 a je designem skutečně vyvedený, Je to střední tank, konkurent Americkému Shermanovi a Německé Panzer IV. Tyto tři tanky jsou vlastnostmi ve hře velice podobné a šikovný řidič z nich dokáže udělat nezničitelnou pevnost, noční můra pro pěchotu a lehkou techniku, nebezpečný dravec pro těžké tanky. Spolu s vyváženou rychlostí je tank dobře pancéřován a odolá pár ranám protitankovách střel, ovšem tyto střel musí směřovat do čela, nebo boku tanku, jakmile se protivník dostane na slabinu tanku - záď, většinou už není možnost déle udržet tank.

TIGER

Těžký tank, těžký soupeř, postrach všech nepřátel, idol všech přátel, nosil jméno podle šelmy, byl ztělesněním hrůzy. Kdo ho spatřil, utíkal. Je to tank druhé světové války. Je to soupeř nad kterým se nevyhrává. Je to Panzerkampfwagen VI, PzKpfw VI - TIGER

Těžký tank Tiger je nejproslulejším německým tankem. Díky své palebné síle a nejsilnějšímu pancéřování byl hrozivým soupeřem pro všechny obrněné prostředky spojenců v severovýchodní Africe, na východní frontě i v západní Evropě. V prvních letech nasazení vycházel z většiny střetů s jinými tanky vítězně, pokud ho ovšem předem nevyřadily četné mechanické poruchy. Výroba tanků Tiger byla navíc neúměrně nákladná, takže jich Německo nikdy nestačilo vyrobit tolik, aby mohly situaci na frontách rozhodujícím způsobem ovlivnit.

Projekty na výrobu těžkého tanku výrazně urychlily neblahé zkušenosti nacistů po napadení Sovětského svazu. Němečtí tankisté sice převyšovali své protivníky v taktice i bojovém umění, ale sovětské T-34 a KV-1 pro ně byly nepříjemným překvapením. Díky silnější výzbroji a lepšímu pancéřování mohly likvidovat německé tanky z větších vzdáleností a Němci museli podstoupit značné riziko, než se k nim přiblížili na účinný dostřel vlastních kanónů. A když němečtí konstruktéři v listopadu 1941 podrobně prozkoumali a otestovali nepoškozený T-34, došli k jednoznačnému závěru, že musejí vyvinout mnohem lépe vyzbrojený a pancéřovaný tank.

Ruský: T34/85 KV-1

Z uvažovaných kategorií dostal přednost těžký tank, přestože jeho výroba měla klást mnohem vyšší nároky na německý průmysl než koncepce moderního středního tanku. Sehrál v tom roli i Hitlerův velikášský požadavek, podle něhož tank nacistické armády nesměl mít na bitevním poli přemožitele. Zajímavé je, že se do úkolu pustil i konstruktér Ferdinand Porsche, který před válkou navrhl pro Hitlerův režim koncept lidového vozu Volkswagen (pozdější "Brouk") a který po válce proslul výrobou sportovních vozů. Přestože měl Porsche protekci u Hitlera, v praktických zkouškách uspěla konkurenční koncepce firmy Henschel. Mezitím se ale rozběhla výroba podle Porscheho projektu, která byla zastavena, až když byla vyrobena skoro stovka motorových a podvozkových skupin. Ty byly později použity pro stavbu nepříliš úspěšných samohybných děl Ferdinand.

Tiger byl vyvinut za necelý rok a začal být dodáván na frontu od podzimu roku 1942. Jeho výroba trvala téměř 2 roky, než Němci začali vyrábět ještě monstróznější a nákladnější těžký tank PzKpfw VI B Königstiger.

V době svého vzniku byl Tiger králem bojiště, protože žádný tehdy vyráběný tank neměl takovou palebnou sílu a pancéřování. 88mm kanón Rheinmetall měl úsťovou rychlost 930 m/s a v roce 1943 probíjel nejsilnější čelní pancíře všech spojeneckých tanků už ze vzdálenosti 1 500 metrů. Jediným nedostatkem vedení palby z Tigeru bylo pomalejší otáčení mnohatunové věže, kvůli kterému němečtí střelci v nečekaných střetech nedokázali reagovat stejně rychle jako Spojenci v tancích s elektrickým pohonem věže. Do těžké situace se také střelec dostal, pokud nebyl v běhu motor, který poháněl hydrauliku věže, a monstrum bylo nutné ovládat manuálně.

V pohyblivosti a spolehlivosti však německé těžké tanky zaostávaly za spojeneckými stroji. Příčinou byla hlavně ohromná hmotnost Tigeru. Ta byla způsobena mimo jiné nepříliš nápaditým krabicovým tvarem tanku, který němečtí konstruktéři zvolili v duchu tradice své konstrukční školy. Sovětské T-34 i americké Shermany přitom už byly ve stejné době balisticky lépe tvarovány. Vůči dráze střely nastavovaly šikmo skloněný pancíř, aby po něm střely sklouzly nebo se odrazily nahoru. Němci doháněli nešikovně zvolené téměř kolmé tvarování věže a korby přidáváním hrubé tloušťky pancíře. Hmotnost rozměrného těžkého tanku tak vzrostla až na 56,9 tuny.

Americký: M4 Sherman

Hmotnosti Tigerů však neodpovídala síla motoru a dalších komponentů, které byly neúměrně přetěžovány. Rychle se jim opotřebovávaly motory, selhávaly převodovky, padaly pásy a pronásledovaly je další poruchy. Když technická komise spojenců zkoumala v srpnu 1944 vraky 12 Tigerů opuštěných v okolí Cori, zjistila, že "německý těžký tank nedosáhl takového stupně vývoje, aby mohl být považován za spolehlivé vozidlo pro dlouhé přesuny. Při jízdě vpřed i při couvání se velmi často vyskytují problémy s pojezdovými koly, které představují značnou zátěž pro systém údržby a oprav" (citace z Tank Tiger, Roger Ford, Brown Packaging Books /V. Svojtka 1999).

Rozporné vlastnosti měl i podvozek Tigeru. Dvě překrývající se řady kol na obou stranách zajišťovaly velmi dobré pružení a při hmotnosti tanku relativně dobré jízdní vlastnosti. Velké problémy ale způsobovalo bláto a kameny, které pronikaly mezi překrývající se kola, nebo jejich přimrzávání v tuhých mrazech.

Ve srovnání se spojeneckými stroji měl Tiger nejkomplikovanější způsob přepravy. Byl příliš široký, takže ho železniční vagóny nemohly vozit v bojovém stavu přes mosty a skrz tunely. Pro přepravu po železnici mu proto mechanici museli sundávat jednu řadu pojezdových kol na každé straně a široké pásy nahradit užšími transportními. Tato komplikovaná montáž trvala mechanikům půl dne.

Největším strategickým nedostatkem německých těžkých tanků byla jejich neúměrná výrobní a provozní náročnost. Tiger byl velice komplikovaným strojem, který byl sestaven z 26 000 součástí. Také technologie výroby byla komplikovanější než u sovětských a amerických středních i těžkých tanků. Korba a věž Tigera byla elektricky svařována z ocelových desek stejně jako u dalších německých obrněnců. Sovětské a americké těžké tanky IS-2 a M26 Pershing měly korby a věže odlévané. Tato technologie umožňovala výrobu srovnatelného pancéřování při nižší hmotnosti, ale především šetřila mnoho času a práce a umožňovala Sovětskému svazu a Spojeným státům vyrábět masově daleko větší množství tanků. Podle německého účetnictví stál jeden Tiger přes 300 000 říšských marek. Výroba jednoho PzKpfw VI Tiger byla skoro stejně nákladná jako produkce tří PzKpfw V Pantherů. Bojová hodnota Tigeru tomu ale neodpovídala. Podobné plýtvání prostředky bylo o to nesmyslnější, o co víc se projevovala početní převaha spojenecké techniky.

Americký: M26 Pershing Ruský: IS-2

Mezi tehdejšími tanky neměl Tiger déle než půldruhého roku vážnějšího soupeře. Největší pohromou, zvláště na západní frontě, pro něj byly spojenecké stíhací a bitevní letouny. Němečtí konstruktéři neodhadli rostoucí roli bitevního letectva a na rozdíl od jiných mohutně dimenzovaných partií tanku podcenili pancéřování krytu motoru a stropu věže, kde byla ocel silná jen 2,5 cm. Přesně na tato místa se zaměřovaly britské tempesty, typhoony a americké mustangy. Zdecimovaná Luftwaffe přitom nebyla schopná řádění amerických a britských letounů zabránit. Po vylodění Spojenců v Normandii se proto Němci už skoro neodvažovali přesouvat tanky v kolonách za denního světla.

Americký: P51-Mustang

Německé těžké tanky měly největší hodnotu v protitankových a obranných střetech. Ztráty Sovětů i západních Spojenců v soubojích s Tigery ukázaly, jaký význam má na bojišti velká palebná síla i pasivní ochrana obrněných prostředků. Asi za rok po nasazení Tigerů proto Sověti vybavili své nové T-34/85 větší věží a silnějším kanónem ráže 85 mm. Dobrým prostředkem proti německým těžkým tankům byla i sovětská samohybná děla SU-152 s mohutným 152mm kanónem.

Ruský: SU-152

Britové zas upravili věže amerických Shermanů a vybavili je dlouhým kanónem ráže 76,2 mm, který dokázal probít pancíř Tigeru i z větší vzdálenosti. Tyto stroje byly samozřejmě zranitelnější než německé těžké tanky, ale zachovaly si větší manévrovací schopnosti, menší spotřebu paliva a měly výhody velkého zázemí zavedeného typu.

Odpovídající těžké tanky vyvinuli Spojenci až později. Sovětský svaz nasadil svůj IS-2 do boje poprvé v dubnu 1944 a Američané M26 Pershing začátkem roku 1945. Oba těžké tanky Spojenců měly lepší balistické tvarování pancíře, tím i menší hmotnost a lepší pohyblivost i manévrovací schopnosti. Pershing měl kanón ráže 90 mm. IS-2 měl větší ráži kanónu 122 mm, ale 88mm kanón Tigeru vykazoval v protitankovém souboji lepší vlastnosti.

Panzer IV

Pokračuji tedy v seriálu: Technika v CODUO, dnes je nařadě jeden z nejoblíbenějších tanků, tank, který prošel velkou evolucí a docílil tak titulu jednoho z nejslavnějších tanků Druhé světové války. Nemůže to být nikdo jiný než Panzerkampfwagen IV - PzKpfw IV (Obrněné motorové vozidlo IV) čili Panzer IV

Ustanoveními versailleského míru Německo nesmělo vyvíjet obrněnou techniku s výjimkou policejních vozů a lehce obrněných automobilů pro přepravu vojáků. Bez ohledu na mezinárodní závazky však Němci ve dvacátých letech pracovali na strategii obrněných vojsk a od začátku třicátých let už projektovali výrobu tanků všech tříd. Panzer IV měl být podle německého štábu těžkým tankem. Po testech více prototypů nicméně německá armáda na přelomu let 1935 a 36 přijala model firmy Krupp, který vážil necelých 18 tun. Do začátku války se vyrobily jen desítky Panzerů IV prvních verzí. Tank měl poměrně slabé pancéřování 14,5 - 30 mm, krátký průměrně účinný kanón ráže 75 mm a dva kulomety ráže 7,92 mm.

Oficiální název tanku zněl Panzerkampfwagen IV, neboli ve zkratce PzKpfw IV. Jako čtvrtý v řadě německého značení (od nejlehčího PzKpfw I) byl až do poloviny války nejmohutnějším tankem nacistů. První roky války měl v sestavách obrněných jednotek hlavní údernou úlohu. Přesto neobdržel jméno šelmy, kterým se honosila řada jiných německých strojů. Říkalo se mu jednoduše jen Panzer IV.

Začátkem druhé světové války tank Panzer IV splňoval to, co od něj nacisté očekávali. Pancéřováním a výzbrojí převyšoval francouzské i britské tanky a mobilitou vyhovoval strategii Blitzkriegu. Po přepadení Sovětského svazu však nacisté s překvapením zjistili, že se jeho pancéřování ani kanón nevyrovnají sovětským tankům T-34 a KV-1.

Přestože byl Panzer IV původně projektován jako tank, který měl podporovat pěchotu prorážením opevněných postavení, už od prvních bojových střetů plnil úlohu bitevního tanku. Němci z něj proto brzy stavěli páteř svých pancéřových divizí. V této roli ho plně nezastoupil ani modernější střední tank PzKpfw V Panther, který měl sice vyšší bojovou hodnotu, ale jeho výroba byla nákladnější. Němci ji navíc nedokázali rozjet tak rychle a v takovém rozsahu, aby Pantery mohly nahradit tanky starší generace. Zastarávající ale osvědčený Panzer IV byl proto opakovaně modernizován a zůstal ve výrobě až do posledních dnů před kapitulací v roce 1945.

Za celoz válku se Panzer IV objevil v dosti verzích, a to byli: A, B, C, D, E, F1, F2, G, H, J. Verze J je nejvyspělejší, a její vávoj byl v pořadí na posledním místě, také byl nejdražší na výrobu. Verze A až E se v boji moc neosvědčili a tak jsou známe spíš pozdější verze.


verze: F1 F2 H J

Panzer IV se v první polovině války zařadil mezi robustnější střední tanky. První verze Panzeru IV s krátkým kanónem stačily na veškerou spojeneckou techniku. V tažení proti Francii v roce 1940 sice Němci narazili na francouzské těžké tanky B1-bis, šlo však o malou nedotaženou sérii. Ani zkušenosti z dalšího bojiště v severní Africe nacisty příliš nepoháněly k rychlé modernizaci nebo vývoji dalšího středního tanku. Velká Británie po neúspěších ve Francii a severní Africe rychle zavedla do výroby bitevní tank Crusader, ale proti německým středním tankům se jeho 40 mm kanón nemohl prosadit. Vůči Panzeru IV nebylo odpovídající ani pozdější přezbrojení Crusaderu na 6liberní 57 mm kanón.

Francouzský těžký tank B1-bis

Později už přestala být převaha Panzeru IV tak jednoznačná. Na východní frontě se zjevné konstrukční přednosti sovětských T-34 zpočátku plně neprojevily kvůli fatálním strategickým i taktickým chybám sovětského velení a nízké vycvičenosti sovětských tankistů. Ve srovnání se sovětskými stroji měl Panzer IV také lepší optiku zaměřování a pětičlenné osádky německých tanků byly v boji operativnější než čtyřčlenné osádky T-34/76 , v nichž střelec plnil i roli velitele tanku. V zimě roku 1941 však už Němce zastavily laviny nových sovětských strojů. O roku 1942 už Panzery IV také musely srovnávat v severní Africe s americkými střední tanky M3 Lee s účinnějšími kanóny s variabilní municí a hlavně s M4 Shermany a stíhači tanků M10 Destroyer a M36 Jackson.

Americký: M4 Sherman M10 Destroyer M36 Jackson

Jednou ze základních předností sovětského T-34/76 oproti Panzeru IV byl vynikající delší sovětský kanón ráže 76,2 mm s vyšší úsťovou rychlostí. Tato zbraň měla ničivější účinek a delší dostřel než krátká pětasedmdesátka německých středních tanků. Vzhledem k lepšímu pancíři T-34 tak němečtí tankisté museli podstupovat značné riziko, aby se vůbec přiblížili k sovětským středním a těžkým tankům na účinný dostřel. Německé konstruktéry to rychle dovedlo k vývoji delšího kanónu stejné ráže, který dříve považovali na nepraktický. Nový delší kanón sice povýšil účinnost Panzeru IV, ale nové kanóny srovnatelných spojeneckých tanků byly po ročním vývoji ještě účinnější. Po nástupu Tigerů Sověti zavedli inovovaný tank T-34/85 s novou věží, s ještě výkonnějším kanónem ráže 85 mm a pětičlennou osádkou. Tím Panzer IV ztratil taktickou výhodu v lepším řízení boje a měl opět slabší kanón.


Německý TIGER Ruský T34/85

Asi do poloviny války Panzer IV v řadě charakteristik převyšoval starší verze Shermanů. Americké tanky se nicméně německým soupeřům vyrovnaly v mobilitě a díky gyroskopicky stabilizovaným kanónům vedly přesnější palbu za jízdy. V posledních letech války předčily německé střední tanky i palebnou silou. Například Shermany VC Firefly se 17liberním kanónem dokázaly zlikvidovat Panzery až na vzdálenost skoro jednoho a půl kilometru.

Sherman VC Firefly

V další fázi války už proti německé technice nastoupilo mnohem více konkurentů od vyspělejších těžších tanků po mocná samohybná děla a stíhače tanků. Panzer IV i přes rozsáhlé modernizace narazil na strop svých možností a zastarával. Němci proto v letech 1942 a 1943 začali souběžně vyrábět i mocnější a modernější těžké a střední tanky Tiger a Panther. Přes uvedené nedostatky zůstaly Panzery IV nebezpečnými soupeři na všech frontách až do konce války. Měli na tom podíl i jejich dobře vycvičení, ostřílení a odhodlaní tankisté.

Panzer IV měl stejný motor a řadu dalších komponentů jako lehčí Panzer III. Měl však prostornější věž, silnější pancéřování a výkonnější kanón. První střety s tanky a protitankovými děly v Polsku a ve Francii nicméně ukázaly, že pancéřování Panzeru IV není dostatečné. Němci proto hned přidali na čelní plochy 30 mm silné pláty ocele, čímž zesílili pancéřování na kritických místech dvakrát. V průběhu války se pancéřování zesilovalo až na 80 mm na čele korby a věže. Celou dobu výroby Panzeru IV provázely různé dílčí modernizace. Zlepšovalo se chlazení, ventilace, podvozek, převodovka, výfuky, začaly se montovat přídavné nádrže, světla proti zjištění vozu a prováděly se další drobné úpravy. Od roku 1944 se na boky Panzerů připevňoval pětimilimetrový deskový přídavný pancíř Schürzen proti kumulativním střelám.

Nejpodstatnější modernizací výzbroje Panzeru IV bylo v roce 1942 nahrazení krátkého kanónu KwK 37 L/24 ráže 75 mm novým účinnějším kanónem KwK 40 L/43 stejné ráže s dvoukomorovou úsťovou brzdou. Nový delší kanón tanku PzKpfw IV Ausf. F2 měl skoro dvakrát vyšší úsťovou rychlost než starší verze. S protipancéřovou střelou to bylo 740 m/s a s podkaliberní protitankovou střelou dokonce 920 m/s. V roce 1944 dostal Panzer IV Ausf. H nový kanón prodloužený na 48 ráží.

Nacisté si více cenili bojové hodnoty Tigeru a Pantheru, a proto je méně používali jako základ ke stavbě bezvěžových verzí a nebojových prostředků. O to více byl k těmto účelům využíván jako základ Panzer IV. K bojovým verzím patřilo samohybné dělo Sturmgeschütz IV a bezvěžový stíhač tanků Jagdpanzer IV, které však byly méně rozšířené než proslulý StuG III se stejným 75 mm kanónem. Mohutně pancéřovaný, ale podmotorovaný, byl bezvěžový tank Sturmpanzer IV Brummbär s houfnicí ráže 150 mm, který měl sloužit hlavně k bojům v městské zástavbě. Na základu Panzeru IV ale i Panzeru III byl stavěn výkonný stíhač tanků, který měl stejný 88 mm kanón jako Tiger. Na Hitlerovu osobní intervenci byl pojmenován Nashorn (nosorožec). Ve větších sériích Němci vyráběli i pancéřovou houfnici Hummel ráže 150 mm. K dalším verzím patřily nástavby s protiletadlovými kanóny, které sloužily jako mobilní "flak", vyprošťovací, muniční a další pomocná pásová vozidla.


Německý: Sturmgeschütz IV Jagdpanzer IV StuG III

Panzer IV měl být plně nahrazen modernějším středním tankem PzKpfw V Panther, ale Němcům se za celou dobu války nepodařilo převést celou výrobu na nový typ. Výrobní náklady na Panthery přitom byly jen o desetinu vyšší než náklady na Panzer IV.

Technické údaje
(pro srovnání jsou v závorce uvedeny údaje PzKpfw IV Ausf. D z let 1939-41)

-typ: střední tank
-osádka: 5 členů - řidič; střelec z kanónu; nabíječ; střelec z kulometu a radista; velitel
-výzbroj: kanón Kwk 40 L/48 ráže 75 mm (Kukl/24 ráže 75 mm) s drážkovanou hlavní; 2 koaxiální kulomety MG 34 ráže 7,92 mm, jeden spřažený s kanónem a druhý v čelním pancíři;
-pancéřování: elektricky svařovaná konstrukce: věž 30 - 80 mm (20 - 30 mm); korba 30 - 80 mm (14,5 - 30 mm)
-munice: 87 nábojů do kanónu; 2 700 nábojů do kulometů
-motor: benzínový Maybach HL 120 TRM, výkon 300 hp při 3000 ot/min, uložen v zadní části tanku, nádrže na 680 l paliva (470 l)
-podvozek: hnací kolo vpředu, napínací vzadu; 8 malých pojezdových kol na každé straně zavěšených na příčných torzních tyčích a nad nimi 4 kladky na vedení pásu
-rozměry: délka, šířka, výška 701 x 228 x 268 cm (592 x 284 x 268 cm)
-hmotnost: 25 t (20 t); měrný tlak na půdu 0,89 kp/cm2 (0,77 kp/cm2)
-maximální rychlost na silnici: 38 km/h (42 km/h)
-překážky: stoupání 30 st.; stěna 0,6 m; brodění 0,8 m, příkop 2,2 m
-dojezd: na silnici 320 km, v terénu 210 km (na silnici 210 km, v terénu 130 km)
-výrobce: Krupp
-produkce: v letech 1936-45 bylo celkem vyrobeno 8544 kusů; pro poslední verze Ausf. H a J a jejich modifikace se v letech 1944-45 vyrobilo skoro 6 000 podvozků

Ještě bych chtěl dodat, že již zmíněné přídavné brnění nebylo instalováno z důvodu, aby vydrželo více střel z protivníkových tanků, ale z důvodu, že ruční protitankové zbraně (Bazooka, PanzeFaust, atd) nepoužívali průrazné střeli, nýbrž kumulativní = střela neměla za ůkol prorazit pancíř, ale doslova narazit do pancíře, žárem se propálit dovnitř tanku, a upálit osádku vozidla, proto tyto přídavné štíty, ktére způsobili, že se střela propálila pouze 5cm tlustou vrstvou pancíře, a další účinek neměla, proto musela pěchota strílet do míst, kde štít nebyl, což takových míst na tancích nebylo mnoho (záď, a pár mezer po konstrukci)

M4 Sherman

Americký střední tank M4 Sherman byl hlavním tahounem pozemních operací západní fronty. Technickými parametry nijak nezářil, ale jeho rozhodující předností byla dokonale organizovaná a efektivní velkosériová produkce, spolehlivost a nejvyšší možný servis a zajištění. Shermany zařadily do své výzbroje armády Spojených států, Velké Británie, Kanady, Francie, ale i Sovětského svazu.

Vznik tanku M4 Sherman

Před druhou světovou válkou Spojené státy nepociťovaly reálné vojenské ohrožení, takže armáda přistupovala k vývoji tanků liknavě. Práce na středním tanku začaly, až když se válka v Evropě rozhořela naplno, takže američtí konstruktéři museli sahat k provizorním řešením. Projevilo se to zejména v pojetí středního tanku M3 z roku 1941, který byl mezistupněm k M4 Shermanu. Američtí konstruktéři nebyli schopni narychlo zkonstruovat úložiště pro mohutnější otočnou tankovou věž, a proto zvolili neobvyklé řešení. Hlavní 75mm kanón umístili netradičně do střílny na boku přední části korby. I přes omezení v elevaci kanónu byl M3 Lee/Grant prvním účinným tankem, kterým mohli Britové a Američané v severní Africe vážně ohrozit Panzer IV a další německá obrněná vozidla.

Američtí konstruktéři navíc překonali meziválečnou koncepci stavby specializovaných protipěchotních a bitevních tanků. Funkce obou kategorií obrněných vozidel vyřešili velice jednoduše zavedením kanónu M3 s víceúčelovou municí. Díky tomuto kanónu, resp. díky používání více druhů munice, mohly tanky M3 Lee účinně bojovat proti tříštivými granáty proti pěchotě, trhavými granáty proti opevněným cílům a protipancéřovými střelami proti tankům.

Nový tank M4 Sherman převzal podvozkové části ze svého předchůdce M3 Lee, ale už měl plně otočnou věž a svou dobu předběhl gyroskopickým stabilizátorem kanónu, který mu umožňoval střílet přesně i za jízdy. Jakmile se výroba Shermanů rozjela, byly jimi tanky M3 Lee rychle nahrazeny. Prvním bojovým křtem prošly Shermany v říjnu 1942 v bitvě u El Alamejnu. V severní Africe nakonec významně přispěly k porážce Rommelova Afrikakorpsu. Shermany byly nasazeny také proti japonským útočníkům na pacifických ostrovech. Kralovaly tam až do konce války, protože po všech stránkách převyšovaly všechny japonské obrněnce.

Po vylodění v Itálii a poté i v Normandii se ukázalo, že Shermany stačí na Panzery III a IV, ale že nemohou čelit nejnovějším německým tankům. Celková spojenecká převaha sice Němce válcovala, ale na občasné střety s těžkými Tigery a Panthery dopláceli Spojenci krvavými ztrátami. Americký štáb však kupodivu nevyvinul žádné zvláštní úsilí, aby se urychlil vývoj amerického těžkého tanku. Je to o to podivnější, že v jiných oblastech dokázaly Spojené státy v relativně krátké době vyvinout a vyrábět vysoce efektivní zbraně s odpovídající nebo větší bojovou hodnotou, ať už šlo o vyloďovací obrněnou techniku, víceúčelovou munici, letadlové lodě nebo létající pevnosti a další prostředky. Ke obratu došlo až začátkem roku 1945, kdy Američané poprvé nasadili proti nacistům mohutné a rychlé tanky M26 Pershing.

Srovnání s technikou nepřítele

V pomyslném žebříčku bojové kvality tehdejších tanků by se Sherman umístil někde uprostřed. Převyšoval britské, italské i japonské obrněnce a mohl se měřit s nejrozšířenějšími německými středními tanky PzKpfw III a částečně i s PzKpfw IV nebo se samohybnými děly Sturmgeschütz III a IV. Efektivitou kanónu a odolností pancíře se ale nevyrovnal novým německým a ruským těžkým i středním tankům. K největším nedostatkům Shermanu patřilo jeho slabší pancéřování, průměrný kanón, vysoká silueta a nebezpečí vznícení při zásahu benzínového palivového systému. Naštěstí se Shermany nesetkávaly s německými těžkými tanky příliš často, protože jejich výroba byla příliš nákladná a německý průmysl jich nedokázal vyprodukovat mnoho. Jejich bojovou hodnotu navíc snižovalo množství mechanických závad a velká spotřeba benzínu.

Od roku 1944 začali Spojenci vybavovat Shermany účinnějšími kanóny ráže 76,2 mm s vyšší úsťovou rychlostí. Americké šestasedmdesátky sice ještě na čelní pancíř německých těžkých tanků nestačily, ale verze s britským 17liberním kanónem ráže 76,2 už byly účinnější. Prostřelily 135mm pancíř na vzdálenost 1 800 metrů, což stačilo na likvidaci Pantherů a Tigerů i z větších vzdáleností. Ještě před příchodem těžkého tanku M26 Pershing také začal vyrábět Sherman Jumbo s všestranně posíleným pancéřováním. Tyto verze se však moc neujaly, protože byly těžkopádnější a ani nastavené pancéřování nebylo odolnější než korby a věže Panherů.

Ve srovnání s moderními německými tanky byl Sherman pohyblivější a spolehlivější. Americké tanky měly vůči německým i některé další přednosti. Elektrický nebo hydraulický pohon věže jim umožňoval rychlejší zacílení a díky gyroskopicky stabilizovanému kanónu mohly střílet přesně i za jízdy. A hlavně je americký průmysl dodával všem spojeneckým armádám v ohromných počtech; všude měly zajištěny nevyčerpatelné zásoby munice, paliva, perfektní servis a dostatek vysoce standardizovaných náhradních dílů.

M4 Sherman v přímém boji

Američtí i britští tankisté se obávali hlavně přímých střetů s německými těžkými tanky. Ty zpravidla končily pro Shermany katastrofálně. Tigery a Panthery je mohly likvidovat střelbou z velké vzdálenosti, ze které se naopak granáty amerických tanků jen neškodně odrážely od německých pancířů. Osádky německých těžkých tanků posměšně říkaly, že Spojenci musejí obětovat pět Shermanů, aby zničili jeden Tiger. Hořce ale dodávali, že Američané mají i ten šestý. Britové zas přezdívali americkým Shermanům "Ronson lighter". Jen málo Shermanů totiž mělo naftové motory a benzínem poháněné tanky se po zásahu často rychle vznítily.

Američtí tankisté se snažili řešit slabší pancéřování svých tanků po svém. Často navěšovali na svá vozidla vše možné od náhradních článků pásů po pytle písku a někdy dokonce v polních podmínkách navářeli na čela tanků další ocelové pláty. Posilovali tak ochranu nejkritičtějších míst nejenom proti kanónům, ale i proti rozšiřujícím se ručním "pancéřovým pěstím" německé pěchoty. Zejména vůči protitankovým střelám však měly takové nástavby často jen psychologický efekt.

Střety Shermanů s německou obrněnou technikou stejné kategorie byly rovnocenné nebo záleželo na šikovnosti jednotlivých osádek na obou stranách. Častěji ale rozhodovala početní převaha Spojenců nebo efektivní likvidace německých těžkých tanků a další techniky bitevními letouny, bombardéry i stíhačkami. Palebné síle německých Pantherů a Tigerů se vyrovnaly verze Sherman Firefly se 17liberním kanónem ráže 76,2 mm. Ukázkou efektivity nové verze bylo třeba zničení roty Tigerů legendárního tankového esa východní i západní fronty Michaela Wittmana. Ani více pancéřované verze Sherman Jumbo však nebyly tak odolné jako německé těžké tanky.

Úloha Shermanů však nespočívala v měření sil s největšími německými obrněnci. Generál George Patton prováděl s Shermany rychlé a daleké průniky do německých sestav a používal je jako vysoce mobilní podpory kombinovaných útoků a průlomů do německého týlu. Shermany také stejně poctivě odváděly každodenní nebezpečnou nádeničinu při podpoře pěchoty. Spojenecké tanky se spolu s výsadkáři a pěchotou pomalu prodíraly lesy, vesnicemi a městy a podporovaly palbou z kanónů a kulometů akce proti Němcům. Tyto bojové epizody, akce a operace byly možná méně efektní než utkání s Panthery, ale byly efektivní a měly rozhodující podíl na postupu Spojenců do Německa. V několika občasných utkáních Shermany podlehly silnějším, ale málo početným německým obrněncům. Rozhodující však bylo, že i přes občasné porážky zajišťovaly početné americké obrněnce agresivitu postupu proti Třetí říši, ve spolupráci s dalšími silami likvidovaly centra odporu i německé protiútoky a pronikaly do všech oblastí, které nacisté nestačili bránit svými tanky a protitankovými zbraněmi.

V Tichomoří měly Shermany naprostou převahu. Japonci nedokázali vyrobit tank, který by se mohl americkým obrněncům účinně postavit. K velkým tankovým bitvám na Dálném východě nedocházelo a když Shermany narazily na nedokonalé japonské tanky, snadno je rozstřílely. Japonské posádky někdy přežily jen proto, že granáty prorazily slabým pancířem jejich tanků skrz naskrz a explodovaly až za nimi. V bojích s Japonci se často používaly Shermany, kterými Američané likvidovali nepřítele v bunkrech a různých přírodních pevnůstkách.

Postupná modernizace tanku M4 Sherman

K nejvýznamnějším modernizacím tanku M4 Sherman patřilo tzv. zavodnění úložiště střeliva, které snížilo riziko jeho výbuchu, zesilování pancíře a postupné zvyšování efektivity kanónu. Od roku 1944 nahrazovaly původní kratší kanón ráže 75 mm kanóny s vyšší palebnou silou v rážích 7,62 až 105 mm. Poslední verze Shermanů dostaly nový systém odpružení, který ještě více zlepšil jejich jízdní vlastnosti.

Podvozky středního tanku M4 Sherman byly použity pro celou řadu bojových i nebojových variant. Bojově nejvýznamnější byly stíhače tanků M10 Destroyer a Achilles a především M36 Slugger, které svými mohutnými kanóny úspěšně likvidovaly i nejlépe pancéřované Tigery. Dobrý výhled a orientaci v terénu umožňovala seshora odkrytá otočná věž, která však neposkytovala úplnou ochranu osádce. Zajímavé je, že Spojené státy nevyužily podvozek Shermanu k výrobě levnějších samohybných protitankových děl bez otočné věže, které v tisícových sériích produkovaly Německo i Sovětský svaz.

Střední tank M4 Sherman nenašel přímého následovníka. Koncem války začali Američané zavádět těžší tank M26 Pershing zcela nové konstrukce, která předznamenala poválečnou generaci amerických tanků. Začátkem roku 1945 tak měli Američané konečně v rukou tank, který se vyrovnal obávaným Tigerům . V několika posledních měsících do konce války jich však Pershingy stačily objevit a zlikvidovat jen několik, protože německé tanky už byly jako velká škodná téměř vybity. Po válce Spojené státy postupně Shermany vyřazovaly, ale ty v mnoha různých armádách sloužily a byly modernizovány až do konce 70. let.

Verze tanku M4 Sherman pro vylodění v Normandii

Před spojeneckou invazí postavili Američané a hlavně Britové řadu unikátních až bizarních verzí tanku Sherman. Například Sherman v britské úpravě "Špulka" měl vpředu mohutné klubko svinutého roštu, který si pokládal před sebe, aby při jízdě nezapadl do písečných pláží. Jiná verze nazývaná "Krab" měla vpředu konstrukci s velkými rotujícími řetězy, které před tankem bušily do země, aby iniciovaly výbuchy protitankových min, ještě než na ně najede tankový pás.

Američané nazývali takové konstrukce "legráckami". Pro operaci Overlord nicméně připravili unikátní obojživelnou verzi Sherman DD (Duplex Drive). Plátěný vak vyztužený trubkovou konstrukcí obepínal tank a umožnil mu plavat. Bohužel při samotné operaci americká plavidla vylodila obojživelné verze Shermanů daleko od břehu, takže se jich během plavby v mohutných vlnách většina potopila. Horké chvíle zažívaly i osádky tanků, které dorazily na břeh. Muži museli vyběhnout a sundávat plátěnou konstrukci, zatímco Němci po nich stříleli z kulometů a rychlopalných děl z dobře opevněných pozic na pobřeží. Právě velké ztráty Shermanů DD při vylodění byly jednou z příčin masakru americké pěchoty na pláži Omaha (více o verzích pro vylodění v Normandii).

Technický popis verze M4A3 Sherman

- typ: střední tank
- osádka: 5 členů (řidič; pomocník obsluhující kulomet v čelním pancíři; střelec; nabíječ; velitel tanku)
- výzbroj: kanón ráže 75 mm nebo 76,2 mm (také houfnice 105 mm) s drážkovanou hlavní; koaxiální kulomet ráže 7,62 mm; kulomet ráže 7,62 mm v čelním pancíři a protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm, který bylo možné upevnit na věž
- munice: 97 nábojů do kanónu (verze 75 mm); 4 750 nábojů do 7,62mm kulometů a 300 do 12,7mm kulometu
- pancéřování: 25-76 mm věž (verze Jumbo až 150 mm); 25-50 mm korba (verze Jumbo až 100 mm); svařovaný pancíř (jiné verze měly také odlévaný); později tzv. mokré uložení munice; každý člen posádky měl pozorovací periskop, nastavitelný horizontálně a vertikálně
- motor: benzínový Ford GAA V-8 o výkonu 450 HP při 2600 ot/min uložený v zadní části tanku, nádrž na 635 l paliva; převodovka 5 stupňů vpřed a 1 vzad
- podvozek: hnací kolo vpředu, napínací vzadu; pojezd na systému 3 vozíků na obou stranách, z nichž každý nesl dvě kola (pozdější verze pružení HVSS)
- hmotnost: 32,3 tuny (verze Jumbo 42,3 tuny)
- maximální rychlost: 47 km/h
- dojezd: 160 km
- výrobce Ford, Grand Blanc, USA (další verze vyrábělo dohromady 11 výrobců v USA a v licenci i v Kanadě)
- produkce: 1942-1945; vyrobeno 12 596 tanků M4A3 (celkem vyrobeno 49 324 všech verzí tanku M4)

Ferdinant/Elephant

Postrah všech hráčů, oblíbený, silný, neporazitelný. Těžký stíhač tanků, těžký ve všech ohledech. Neuvěřitelně pancéřovaný - Sd.Kfz. 184 - Ferdinant/Elephant

Pod jménem Ferdinand, respektive SdKfz 184, se skrývá asi nejznámější těžký stíhač tanků vyvinutý a sériově vyráběný Německem ve druhé světové válce. Ačkoliv rozhodně nešlo o ideální stroj, byl natolik unikátní a impozantní, že se jeho jméno stalo v očích vojáků Rudé armády synonymem pro označení jakéhokoliv stíhače tanků. Poprvé byl nasazen v roce 1943 na východní frontě, a protože se u něj projevily určité nedostatky, byly přeživší stroje po bitvě u Kurska staženy z fronty a podrobeny přestavbě. Vylepšená varianta stroje pak dostala nové jméno: Elephant.

Ferdinand vznikl díky kombinaci nezdravého sebevědomí a šetrnosti. Když německý zbrojní úřad vypsal soutěž na nový typ těžkého tanku (projekt Tiger), vstoupily do soutěže o tuto zakázku dva konkurenční návrhy: Porsche a Henschel. Profesor Ferdinand Porsche si byl natolik jist svým vítězstvím, že neváhal dokonce zahájit sériovou výrobu ještě před tím, než bylo vydáno rozhodnutí o vítězi. Vyhrál ale tým Henschela a Porschemu tak zbylo 95 podvozků a trupů k tanku, který nikdo nechtěl. Po dlouhé diskusi, co s nimi, bylo nakonec rozhodnuto, že sešrotovat je by byla škoda a že budou využity na něco jiného. Pět trupů bylo přestavěno na těžký vyprošťovací stroj (tzv. Bergetiger). Zbylých 90 bylo přestavěno na unikátní konstrukci těžkého stíhače tanků. Požadovaná extrémní pancéřová ochrana (200 mm silný čelní pancíř nástavby, 100mm čelní pancíř trupu, 80mm zadní část nástavby) vedla nakonec k podstatně těžšímu stroji, než měl být původní tank (naložený municí a palivem vážil asi 69 tun). Tank řídila 6ti členná posádka. To vedlo k podstatnému omezení rychlosti a vysoké spotřebě paliva.

V době jeho prvního nasazení neexistoval stroj, který by ho zepředu dokázal vážněji ohrozit na libovolnou vzdálenost, a ještě na konci války představoval při čelním souboji extrémně tvrdý oříšek i pro ty nejnebezpečnější nepřátele. Výkonné a přesné dělo mu v kombinaci se silným pancířem zpravidla poskytovalo výhodu většího účinného dostřelu oproti protivníkovi. Veškerá převaha se ovšem měnila v nevýhodu, pokud se dostal do příliš těsné blízkosti většího množství obrněné techniky protivníka. Vymanévrovat neohrabaného elefanta a zboku či zezadu jej rozstřílet na šrot pak bylo až příliš jednoduché.

Zatímco u posádek nepřátelských tanků a samohybných děl si Ferdinand získal obrovský respekt, horší to bylo s nepřátelskou pěchotou. Strašlivou nevýhodu představovala zejména absence organické kulometné výzbroje. Ferdinand potřeboval nutně silný doprovod pěchoty či lehkých tanků pro ochranu před pěchotou, problematickým se jevil i malý rozhled posádky, která musela až příliš často otevírat poklopy a vystrkovat ven hlavy. A pak tu byla ovšem poslední nevýhoda vlastní všem stíhačům tanků - absence otočné věže, která činila stroj prakticky bezmocným při jakékoliv vážnější poruše pásu nebo hnacích kol. Velikou nevýhodu představovala také jeho velká hmotnost, která často stěžovala či přímo znemožňovala odtažení poškozených strojů z bojiště.

Jak již bylo řečeno, na rudoarmějce učinil Ferdinand takový dojem, že se jeho jméno stalo synonymem pro všechny stíhače tanků Německa. To je také důvodem, proč se v ruské literatuře setkáváme s tisíci a tisíci zničenými Ferdinandy, ačkoliv jich bylo ve skutečnosti vyrobeno jen 90 kusů, z nichž jen část byla zničena či vyřazena na východní frontě. Pokud se k takovéto literatuře dostanete, představte si pod tímto jménem cokoliv od stroje Marder I po Jagdtigera. Spíše to ovšem bude ten Marder a to je přece jen něco „trochu“ jiného.